Daniel Lehotský
(1920)
Ani za války jsem nikoho nezabil.
Daniel Lehotský se narodil do rodiny slovenských hospodářů a dnes je patrně nejstarší žijícím slovenským válečným veteránem. Od mládí vyrůstal v úctě k demokratickým hodnotám první republiky a odkazu prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. Toužil stát se učitelem, místo studií však zůstal pomáhat na rodinném hospodářství.
V roce 1941, krátce po svých dvacátých narozeninách, musel narukovat do slovenské armády. Po výcviku ho poslali na východní frontu do Běloruska. „Odrazu pristál nákladný vlak a do toho vagóna nás naládovali jedného ku druhému. (…) A tak nás viezli ako nejaký eskort do Ruska,“ vzpomínal na cestu do války, do níž odešel proti své vůli.
Sloužil v zajišťovací divizi, jejímž úkolem byl mimo jiné boj proti partyzánům. Jednoho dne za ním přišel velitel roty s rozkazem zastřelit zajatého Rusa. Daniel odmítl. „Ja som prišiel do Ruska zabíjať dajakého človeka? Ja som nikdy nezabíjal, ja som prišiel v mieri,“ odpověděl. Velitel mu vyhrožoval zastřelením, Daniel však ze svých zásad neustoupil. Sám přitom několikrát jen těsně unikl smrti. Při jednom incidentu po něm neznámý voják vystřelil, naštěstí se netrefil. Danielova zbraň také selhala a tak se celý incident obešel bez tragédie.
Na východní frontě strávil více než rok. Během služby často myslel na domov a na rodiče, kteří se o něj báli. Po návratu do rodných Hýb ho matka vítala se slzami radosti. Vzpomínky na válku ho provázely celý život. Ještě o mnoho desetiletí později, při sledování ruské agrese na Ukrajině, připomínal přikázání, které se snažil dodržovat i uprostřed války: „Nezabiješ.“